Jun 13
Usoudil jsem, že tropická horka těchto dnů strávím lépe za cihlovými zdmi než nějakou fyzickou aktivitou. Raději jsem sprovodil ze světa dvě skladby z kupky, kterou si aktuálně přehrávám. Pro profesionála je vrcholem a konečným cílem nácviku koncert nebo nahrávka skladby, pro mě to je předání videa na YouTube. Ideální doba pro nahrávání je taková, kdy mě už skladba pomalu přestává bavit. Po uploadu ji úplně odložím.
Už v lednu
jsem nahrál titulní skladbu filmu Cinema Paradiso, kterou složil Andrea Morricone – syn slavnějšího Ennia. Mezi tím jsem se ale dostal k jiným notám stejné skladby, které měly kromě tóniny i úplně jiné aranžmá. Nemohu říct, že lepší, prostě jiné. A protože tuhle písničku opravdu miluju, získala výsadu a v mém kanálu na YouTube je ještě jednou.
Tentokrát se mi na YouTube podařilo dostat zvuk v dobré kvalitě, ale přidávám i přehrávač, kde si můžete pustit pouze zvuk. U videa ale zase utrpěl obraz. Omylem jsem ho nahrál v patnácti snímcích za sekundu, takže jsem trochu rozmazaný.
To, že Charlie Chaplin byl současně herec i režisér, ví asi každý. Méně známo ale už je, že ke svým filmům skládal i hudbu. Skladba Smile z filmu Modern Times patří k těm nejpopulárnějším. Původně byla
pouze instrumentální, text se objevil až v padesátých letech, dvacet let od natočení filmu. Ještě později ji proslavil
Michael Jackson, jestli ale toužíte po zpívané podobě, doporučuji spíš starší podání, kde zpívá
Nat King Cole. V klavírní úpravě ale zní taky hezky.
Myslím, že ke skladbám Charlieho Chaplina ještě vrátím, složil moc pěkné kousky.
Apr 5
(download)
Málem bych zapomněl. V pátek jsem si vedle Cinema Paradiso nahrál ještě jednu skladbu: úpravu známé písničky Over the Rainbow z filmu The Wizard of Ozz. Je tak známá, že vyhrála první místo v žebříčku Songs of the Century a stejné místo při hledání nejlepších filmových melodií dle amerického filmového institutu.
Váhal jsem, kterou z dostupných aranží zvolit. Jako první šla pryč jazzová úprava od Keitha Jarreta. Kromě toho, že v notách bylo úplně něco jiného, než hrál na koncertní nahrávce, nenašel jsem v tom moc zbytků původní melodie a harmonie. Nakonec jsem vyřadil i klavírní úpravu Dana Coatese. Hrát takovou písničku od začátku do konce ve strojových osminách mi nezalezlo pod kůži.
Došlo tedy na orchestrální úpravu od Oliviera Toussainta, kterou proslavil – a je to tady zase – Richard Clayderman. V tomto případě se mu to ale povedlo,
viz ukázka na YouTube. Jen ji ale prosím přímo neporovnávejte s mou nahrávkou. Claydermana jsem záměrně neposlouchal a noty si interpretoval sám podle sebe. Navíc v originálu velmi pomáhá smyčcový orchestr v pozadí. Tu převezme melodii, když se Toussaint uchýlí do divných akordů, jindy zase přitlačí v basech, takže posluchač se neztratí. V ryze klavírní úpravě to možná trochu hrozí, ale to já už neposoudím.
Místo videa opět doporučím spíš přehrávač kvalitnějšího MP3 zvuku nahoře pod titulkem. A kdybyste zapomněli, takhle zní
filmový originál.
Apr 2
Tuto skladbu svého velmi oblíbeného Ennia Morriconeho jsem si doma přehrával skoro čtvrt roku. Stále ale pro mě byla jen taková doplňková, protože prsty se za nic na světě nechtěly trefovat do správného prstokladu. Prostě to nešlo a nešlo. Potom se ale najednou něco zvláštního stalo a od té chvíle šly všechny noty naprosto přirozeně do ruky.
Skladba se jmenuje stejně jako film, ze kterého pochází: Cinema Paradiso. Tentokrát ji napsal přímo Ennio Morricone a ne jeho syn jako v předchozí skladbě ze stejného filmu, kterou jsem nahrál – viz samostatný
zápisek o Love Theme. Cinema Paradiso v originální podobě začne stejně jako u mě klavírem, ale postupně se k němu přidá celý orchestr, bez něhož jsem se musel obejít. Ale zní to myslím dobře i bez dalších nástrojů.
Samotný film také rozhodně stojí za podívání. Prozrazují to už hodnocení v internetových filmových databázích:
ČSFD 87 % a
IMDB 8,4/10. Případně se podívejte
na trailer.
I když se mi zdá, že YouTube zvuk tentokrát tak moc nezničil, stejně raději doporučuji spíš poslech MP3 prostřednictvím přehrávače nahoře pod titulkem. A pro připomenutí přidávám ještě zmíněnou druhou skladbu ze stejného filmu: Love Theme.
Na YouTube jsem ještě objevil symfonický originál. Je to živý koncert pod taktovkou samotného Morriconeho. V první části skladby je titulní Cinema Paradiso, potom se přetransformuje v Love Theme. Nádhera. Akorát mě teď trochu štve, že klavírístka hraje jeden takt jinak než mám ve svých notách. Mohl jsem ho odposlouchat, zní to totiž potom lépe.
Mar 10
(download)
Mezi starými klavírními notami jsem doma objevil jeden historický kousek z Disneyho animované Sněhurky a sedmi trpaslíků – sladký valčík Some Day My Prince Will Come. Historický je z mého osobního hlediska, hrál jsem ho totiž v době, když mi bylo tak jedenáct nebo dvanáct let, tedy před pětadvaceti roky.
V době rozvinutého socialismu byl absolutní nedostatek not mimo klasickou hudbu. Když se tedy nelegálním importem ze zahnívajících západních států podařilo něco sehnat, byl to svátek. Noty se kopírovaly, opisovaly, fotily.
No kopírovaly... Samozřejmě se nedalo přijít do copy centra, vrcholem technologie byl cyklostyl, a kdo k němu měl v práci přístup, byl král. Rodičům se přes někoho podařilo noty rozmnožit, pamatuji si, že to trvalo několik týdnů. I když je dnes kopie takřka vybledlá, podařilo se mi ji dešifrovat a na něco jsem si navíc i vzpomněl.
Tenkrát jsem si taky samozřejmě nemohl na YouTube poslechnout, jak zní
originální skladba. Měl jsem jen noty, neznal tempo ani celkovou náladu. Poprvé jsem si proto Prince, který jednou určitě přijde, pustil až teď, a při té příležitosti rovnou nahrál.
Jan 29
Nedávno jsem se rozepsal
o znovunalezených klavírních notách Romantického klavíru Jiřího Maláska a jako odstrašující příklad zmínil notoricky známou Baladu pro Adélku. Proč odstrašující? Protože to je něco jako Mozartovo Requiem v pražských turistických kostelech – skladba sice pěkná, ale tolikrát ohraná a zprofanovaná, že nad ní skutečný umělec už z principu musí ohrnout nos. To už by taky mohl přiznat, že si doma přehrává třeba Ivetku Bartošovou a docela ho bere silná melodie Internacionály.
Skladba se původně jmenovala Ballade pour Adeline a pro svou dceru ji v roce 1976 složil Paul de Senneville. Ještě než Adélku objevil Malásek a potom hlavně Studio Jezerka pro svou znělku, proslavil ji Richard Clayderman.
Však se na něj
podívejte na YouTube. Lázeňská kolonáda někde v Německu nebo Rakousku, kolem babičky a několik dědečků, cvrlikající ptáčci a vysmátý přeslazený Clayderman duje do polovičního playbacku.
No jo. Od doby, co jsem se o Baladě před několika týdny zmínil, mi noty leží na pultíku a nemůžu se jí zbavit. Takže páchám uměleckou sebevraždu s vědomím, že když něco nahraju, skladba mě rázem přestane bavit a hned ji odkládám.
Už bych ale vážně měl zase nacvičit něco hodnotného.
Mozartovo Requiem jsem kdysi měl možnost zpívat. Je to úžasná skladba, ale od té doby si ji nějak nedokážu vychutnat tak, jak ji Mozart napsal. Místo celé harmonie mi z toho stále leze jen basová linka. Confutatis maledictis... Mimochodem v Amadeovi vůči partituře přesně sedí noty, které Mozart Salierimu diktuje. A takhle potom tato část zní s celým sborem.
Jan 16
Už dlouho si na klavír přehrávám závěrečné téma z filmu Cinema Paradiso. Pod soundtrackem je podepsaný Ennio Morricone a taky to zní jako typický Morricone – jednoduchá a vtíravá melodie, typická harmonie i aranžmá.
Teprve nedávno jsem si všiml, že na notovém listu je uvedeno jméno Andrea Morricone. Co to má znamenat? Je to překlep? Začal jsem pátrat, a přestože autorství hudby k Cinema Paradiso je většinou kompletně připisováno Enniu Morriconovi, tu a tam se objeví i zmínka o Andreovi. Je to totiž jeho syn a tento jeden kousek do filmu složil. Tady má
svůj web.
Protože se skladba blíží k vrcholu, za kterým by mě přestala bavit, nahrál jsem ji na YouTube. Zvuk je ale jako vždy lepší z přehrávače zde na Posterous.
Když video na YouTube nahraju, zvuk zní úplně stejně jako v originálním souboru. Jakmile ale YouTube soubor zpracuje, je výsledkem tohle... Nevím, jak dosáhnout toho, aby zvuk zůstal stejný jako v originálu.
Jan 11
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřilo k dobrým mravům mít doma aspoň jednu černou desku s Romantickým klavírem Jiřího Maláska. Oficiálně podporovaný zasloužilý umělec byl dobře vidět a slyšet, a navíc vsadil na výživnou oblast klavírně-symfonických úprav známých skladeb.
Nebyli jsme výjimkou, romantický klavír číslo tři se u nás často točil. Hlavně žlutá deska, který byla asi i jinde ze všech nejoblíbenější. Zejména kvůli Baladě pro Adélku, kterou si Malásek půjčil od světově známějšího Richarda Claydermana a kterou zpopularizovala znělka pořadu Vysílá studio Jezerka.
Doma jsem teď objevil skvost: noty s klavírní úpravou některých Maláskových skladeb. Dříve – opět před více než dvaceti lety – jsem je často hrával. Vzpomínám třeba na školní koncert na základce, na který jsem si vybral jednoduchou Wykrentovu Lásko, zatímco proradný konkurent z vedlejší třídy hrál asi o dva stupně obtížnější Píseň o stromu a růži. Ale nakonec jsem se ji taky naučil a oslňoval.
Na své digitální Yamaze Píseň o stromu a růži zatím nezahraju, má hodně pomalou klávesnici (nebo já prsty). Ze sešitu za 14,50 Kčs vydaného v roce 1984 jsem ale dnes večer nahrál skladbu Sonny Boy. Autoři původní verze z roku 1928 by ji asi nepoznali (ukázka německé verze
na YouTube), ale já nic, to Malásek.
Na známou Ballade pour Adeline (viz
originální sněhobílý Clayderman) bych si asi taky ještě vzpomněl, ale některé kostlivce je lepší nechat spát. I když nepochybuji, že by Adélka na YouTube slavila víc úspěchů než jiné nesrovnatelně obtížnější skladby.
Dec 20
Včera jsem nahrál Bachův Větřík na géčku. Tedy Air on the G String. Tedy kousek z jeho Orchestral Suite No. 3 in D major. Původně jsem myslel, že mám noty pro úpravu od Augusta Wilhelma, ale vzhledem k tomu, že on skladbu přetransponoval do C dur a já hraju v D, asi se jedná o originál od Bacha.
Kdyby někdo chtěl, noty najde na webu
Free Sheet Piano Music (
PDF). I když tam obtížnost hodnotí na High Level, je to celkem jednoduchá skladba.
Z výsledku jsem ale trochu rozpačitý. Nahrávání jsem spojil se zkoumáním hudebního programu
Reaper, který mě velmi mile překvapil, protože za rozumnou cenu nabízí hodně možností a má dobré ovládání. Kvůli tomu jsem ale s nahráváním strávil víc času než obvykle, a už od poloviny jsem viděl, že nejlepší by bylo všechno zahodit a začít znovu. Jenže jsem nezahodil... Nakonec jsem i tady použil vrstvený smyčcový doprovod, protože ve zvuku samotného klavíru mi v pomalé skladbě stále něco chybělo.
Výsledek ale nebude patřit k mým nejoblíbenějším skladbám. Přesto se snad dá poslouchat a neskromně si myslím, že mezi klavírními úpravami této skladby, kterou jsou dostupné na YouTube, stále patří mezi ty lepší. Jako obvykle doporučuji spíše přehrávač MP3, video má trochu horší zvuk.
Kdybyste video neviděli, pravděpodobný důvod jsem
popsal tady.
Dec 16
Včera jsem se až zastyděl, když jsem si uvědomil, jak je to dávno, co jsem se naučil a nahrál nějakou hodnotnou klasickou skladbu. Poslední dobou je to samý Morricone, Ježek a další spíše moderní a jednoduché písničky. Takhle by to nešlo, zpět k pořádným výzvám. Dvou dalších Morriconeho filmových skladeb, které si průběžně hraju, se sice nevzdám, znovu jsem k nim ale zařadil pořádné klasiky.
Jednak se chci konečně dokopat k Debussyho Dívce s vlasy jako len, kterou všichni nad třicet budou stoprocentně znát ze znělky socialistické Nedělní chvilky poezie. U Debussyho je nejhorší vůbec přečíst noty – miluje totiž pokud možno maximální množství křížků a béček, a potom je skoro v každém taktu individuálně ruší. K tomu hrozny not na pomocných osnovách vysoko a hluboko pod tou hlavní. Brr...
Vaříme pořádný guláš
Potom je zde ještě Bach a jeho Air on the G string, tedy Větřík na géčku. Původně je to součást orchestrální suity číslo 3 D dur BWV 1068, ale skladbu do známější podoby upravil později August Wilhelm. A v tom je první problém – originálně ji totiž hrají sólové housle s doprovodem, případně jiný nástroj s doprovodem. Když jsem se Větřík tu a tam snažil hrát jen na doprovodném nástroji, výsledkem byl pořád jen divný guláš.
Až dnes večer, kdy jsem to zase po čase zkusil, nastal okamžik, který miluji. Z guláše not se začaly vynořovat jednotlivé ingredience – melodie, doprovodné a basové linky. Od této chvíle se z procesu učení not konečně stává hudba. Skladbu je nyní sice nutné mnohokrát přehrát, aby dostala tvar, z této cesty se ale už nedá sejít.
Dnešní okamžik zvratu jsem si nahrál do MP3. Je to jen pracovní verze bez repetic, knedlíky se ještě místy topí v omáčce a úprava na talíři je všelijaká, už se to ale dá poslouchat. Ještě váhám, zda i ve finále nechat v pozadí smyčcový podkres. Na jednu stranu dokáže spojit noty v pomalé skladbě do legata, jen se samotným klavírem to není ono, jinak je to ale příliš syntetické. Zatím nevím.
Dec 15
(download)
Poslední dobou jsem trochu líný. Stále se vyhýbám klasikům a jejich dokonale zaranžovaným klavírním dílům, jež pozvednou ducha a potrápí klavíristovy prsty a ego. Necvičím, netrénuju, jenom si jen tak nezávazně hraju. Velmi často to jsou skladby mého oblíbeného Ennia Morriconeho, a jeho Chi Mai jsem dnes večer zvěčnil do své digitální pozůstalosti.
Podle názvu asi Chi Mai nikomu nic neřekne. Stačí ale pár taktů a hned si představíte Jean-Paula Belmonda v Profesionálovi. Je to totiž ústřední melodie tohoto filmu a Josselin Beaumont to za zvuků vysokých smyčců Chi Mai v závěru definitivně schytá (viz
YouTube).
Klavírní verze bohužel nedosahuje kvalit originálního symfonického aranžmá. Je velmi jednoduchá, ale na druhou stranu i jednoduché věci jsou pěkné.
Nahoře v tomto článku je rovnou vložený přehrávač pro poslech MP3 verze. Všechny mé MP3 jsou tradičně k dispozici ke stažení
na Skydrivu. Na YouTube
mám k Chi Mai i video, ale jako vždy nejsem spokojen se zvukem, který tato internetová služba opět zdeformovala. Pro poslech prostě vždycky zvolte MP3.
Posterous by vlastně mohl video z YouTube vložit
přímo do článku:
