30 May 2010

Zápisky z Prague Food Festivalu 2010: abych nezapomněl

Výlet na Prague Food Festival se vydařil. Počasí ani nemohlo vyjít lepší, a i když jsme mezi stánky s dobrotami nechali víc peněz, než jsme plánovali, rozhodně to stálo za to. Následující poznámky si píšu hlavně pro sebe, abych nezapomněl, co nám chutnalo. Kdybych se někdy ocitl v restauracích, které zde předváděly svůj um, možná si díky tomu vzpomenu, co bych si znovu mohl dát.

Read the rest of this post »

19 May 2010

Kdo pozná, co to je? K čemu to je? Kde se to tady vzalo?

Minulý týden jsem byl se známými v Dánsku. Ve městě Esbjerg, které leží v západní části jutského poloostrova, jsme zavítali do přístavu, a tam objevili věž, jejíž smysl se nám nepodařilo identifikovat.

Podívejte se na obrázky. Tři vysoké sloupy s trojúhelníkovým profilem mají po stranách masivní ozubení. Po něm se může pohybovat plošina, na které jsem poznal jeřáb, kontejnerové obytné buňky a po stranách záchranné čluny. Přesně takhle bych si představoval malou ropnou plošinu, ale co by dělala v přístavu v Esbjergu?
(download)
Objekt je přesně na tomto místě, ve vodě hned u nájezdu z mola. Na letecké mapě Googlu není vidět, takže se tam dostal později. Ví někdo, k čemu tato věž v přístavu slouží?
4 Apr 2010

Na Islandu se už zase soptí, a tentokrát k tomu pouští lidi

Na Islandu se ve čtvrtek opět probudila sopka v oblasti Fimmvörduháls. Oproti zasoptění před několika týdny ale už do oblasti pouští návštěvníky. Z tryskající a vytékající lávy se proto stala turistická atrakce, a já mohu jen litovat, že v této oblasti budu až koncem června. Tohle bych vážně chtěl vidět na vlastní oči.

Pár odkazů:
27 Mar 2010

Tohle už musí být jaro

(download)

22 Mar 2010

Malá sopka může probudit velkou sopku

Protože se chystám na Island, pečlivě sleduji, co se kolem něj šustne. Včera začalo šustit velmi výrazně kvůli erupci sopky Eyjafjallajökull v oblasti Fimmvörðuháls. Až jsem si říkal, že je škoda, že tam už nejsem. Však se podívejte na video: uprostřed sněhu se otevřela asi půlkilometrová brázda, ze které tryská láva. Ale může být hůře.
 
Už včera jsem pátral, kde se Země otevřela, ale přesné místo nenašel. Těší mě, že nejsem sám, komu nestačí hrubé určení prostoru mezi dvěma horami, jen jsem neměl tolik trpělivosti jako autor tohoto blogu. Z přibližných údajů, z polohy helikoptéry vyznačené ve fotografiích a dalších obrázků určil polohu hořícího rigolu.
 
Včerejší zasoptění by se dalo označit jako lákadlo pro turisty, kteří se do ledové země chystají. Ale nemusí být konec. V tomto článku se píše, že Eyjafjallajökull v uplynulém tisíciletí vybuchla třikrát, v letech 920, 1612 a mezi roky 1821 a 1823. Pokaždé při tom odpálila větší sopku Katla. A ta je podle Wikipedie nejnebezpečnější sopkou na celém Islandu. Je totiž pod silným ledovcem a například v roce 1755 způsobila povodeň s průtokem 200 000–400 000 metrů krychlových za sekundu. Taková Amazonka má v průměru jen 219 000 kubíků za sekundu.
 
Ještě „veseleji“ bylo v roce 1783. V důsledku hladomoru po explozi Katly se islandská populace zmenšila o třetinu. Sopka také změnila klima ve velké části severní polokoule. Výše zmíněný článek popisuje například „písečné léto“ v Británii, zničenou sklizeň ve Francii, která mohla být jednou z příčin počínající francouzské revoluce. Ale také toxický mrak nad Prahou, rozsáhlé sněžení v New Jersey a největší sucha v Egyptě.
 
Katla je velmi aktivní, průměrně si ulevuje dvakrát za století. V tom dvacátém to však bylo pouze jednou, takže geologové už deset-dvacet let očekávají, že to v ní každou chvilku bouchne. A do toho teď ještě zápalná šňůra v podobě Eyjafjallajökull. 
 
Mohla by to ještě pár měsíců vydržet, protože tohle by už asi nebyla legrace v podobě půlkilometrové brázdy na zasněženém svahu. Na druhou stranu bych ale někdy něco podobného chtěl vidět na vlastní oči. Kdyby něco, tady je webová kamera.
 
Zajímavé informace o sopce Katla včetně historických dat jsou na webu islandského institutu zeměpisných věd.
23 Jan 2010

Kam se letos vydat na dovolenou?

V lednu je nejvyšší čas začít přemýšlet, kam se letos vydáme na dovolenou. Stejně jako dříve by to měl být individuální turisticko poznávací výjezd bez cestovky na dva až tři týdny. Buď přímo autem z ČR, nebo auto půjčit tam a pokračovat po vlastních čtyřech kolech. Podobně proběhla třeba loňská Indonésie – viz můj cestopis na Ontheroad.to. Ale kam?

Cíl snů je přitom jasný, i když nejspíš zůstane jen u snění: Island. Tamní příroda je neuvěřitelná, a po zkušenostech z Norska a třeba i z Yellowstonu je mi nade vše jasné, jak by se nám tam líbilo. Jenže tady víc než jinde záleží na počasí, které se nedá nijak předpovědět. Kromě toho čtrnáct dnů ve stanu na Islandu by cenově vyšlo zhruba stejně jako tři týdny v pětihvězdičkovém hotelu někde v jihovýchodní Asii.

Tam je taky krásně. Jenže v Thajsku jsme už byli dvakrát a projeli ho od severu až k jihu, Bali máme obkroužené kolem dokola. Hledáme zase něco nového a nevím, co vybrat v požadované kombinaci 20 % město : 80 % příroda (pláž max. 2 dny), a to vše s rozumnou infrastrukturou a mírou pohodlí pro individuální cestování. Na batůžkáře jsme už trochu staří.

Jednou bychom si také chtěli projet Velkou Británii od skotské špičky až dolů. Nikdy jsme taky ještě nebyli v Nizozemsku, ale říkám si, že Amsterdam se hodí spíš na prodloužený víkend. Anebo se tentokrát místo akčnější dovolené vydat lenošit třeba do Řecka? Nebo prozkoumat Portugalsko?

Když jsme se před lety vraceli z parků na západě USA, říkali jsme si, že tady určitě nejsme naposled. Znovu bych se rád podíval do už zmíněného Yellowstonu a pokračoval s parky na severozápadě. Doma už zaznělo i Mexiko, kam se ale trochu bojím, protože samostatný cestovatel může v této části světa snadněji než jinde přijít k problémům. Austrálie? Ta je už moc daleko.

V každém případě bychom se už měli rozhodnout. Dovolené v našem stylu vyžadují podrobnější plánování a včasné rezervace. Do jednoho-dvou měsíců už musí být jasno. Island mě neuvěřitelné láká.
3 Jan 2010

Všechny mé výlety v roce 2009 najednou na jedné mapě

Na všechny soukromé výlety s sebou nosím turistický navigační přístroj Garmin Oregon. Aby nezahálel, je neustále zapnutý a zaznamenává trasu. Na disku tak mám tracklogy ze všech výprav, které jsem v uplynulých třech letech absolvoval, výjimkou jsou snad jen nákupy a pracovní cesty.

Dnes se mi podařilo zrealizovat záměr zobrazit tyto trasy najednou na mapě. Omezil jsem se zatím na rok 2009 a na obrázku si můžete prohlédnout, kde jsem loni všude byl. Případně si stáhněte obrázek v plném rozlišení.

2009tracks_1000

Mapa je slepá, ale podle řek a pohoří se určitě snadno zorientujete. Uprostřed je Brno, v levém horním rohu krátký výlet do Německa přes Krušné hory. Vpravo končím u Zemplínské Šíravy s jižním ocáskem do maďarského Miskolce a jižním směrem jsem dorazil do rakouských Alp, k Semmeringu.

Abych s obrázkem zůstal na území rozumné velikosti, odstranil jsem loňské tracklogy z Velké Británie, Singapuru a Indonésie. Zůstaly zde stopy z České republiky, Slovenska, Rakousko a Německa, které se krásně vešly do formátu širokoúhlého displeje.

Stručný postup: Všechny tracklogy v souborech GDB pro Garmin MapSource jsem zkopíroval do jedné složky. Odstranil jsem z nich waypointy a zkontroloval trasy. Aplikace GPSBabel jednotlivé soubory spojila do jednoho velkého s trasami rozdělenými po dnech. Tento soubor jsem následně ručně v MapSource rozdělil do tří souborů s velikostí do 3 MB, protože větší soubory nedokáže zpracovat webová aplikace GPS Visualizer. V ní jsem využil službu pro generování trasy do obrázku, na menším souboru vyladil nastavení a poté postupně vygeneroval tři obrázky. Ve Photoshopu jsem je spojil do jednoho, který si můžete prohlédnout.
27 Dec 2009

U zamrzleho kanalu kousek od Boziho Daru

Prave se pohybujeme po severnich a zapadnich Cechach, tu a tam sebereme nejakou kes. Jedna nas zavedla k akvaduktu, par kilometru zapadne od Boziho Daru. Doma jeste musim zjistit, k cemu tato soustava vodnich kanalu slouzila. Bylo tady ale krasne.

(download)

11 Dec 2009

U Pohlreicha v Cafe Imperial na svickove

Puvodne jsme dnes planovali susi. Okolnosti vsak zavelely jinak, a tak jsme se ocitli v Pohlreichove panstvi - v Cafe Imperial. Uz dlouho jsem chtel zkusit jeho celkem vyhlasenou nesizenou svickovou omacku, takze objednavka probehla temer bez vybirani.

V podstate se ale nekonalo zadne prekvapeni. Prinesli nam obycejnou svickovou, jakou zname od babicek a maminek; uz trochu mene z beznych restauraci. Omacka je velmi silna, maso libove a knedliky se urcite narodily v hrnci mistni kuchyne. Proste dobrota.

Vzhledem k tomu, ze Pohlreich zamestnava vyhlasenou cukrarku, neodolal jsem dezertu. Creme brulee bylo uzasne, vetsi, nez jsem cekal, a velmi me potesila zrnicka vanilky uvnitr kremu - jasne ukazovala, ze je to poctivy prirodni dortik.

(download)

5 Dec 2009

À propos, Herr Schnitzel von Figlmüller

K řízku, který jsme si dnes dali ve Vídni u Figlmüllera, se ještě musím vrátit. Šli jsme tam najisto, pan Figlmüller měl velmi dobré reference, a moc jsem se těšil. 

Naštěstí jsem si do Garmina předem uložil obě dvě restaurace v centru Vídně. Ta první totiž byla beznadějně plná. Vlastně ani v druhé jsme si hned nesedli a museli čekat ve frontě. Naštěstí jsme ale byli první dvojice, tak to netrvalo dlouho, navíc po chvíli se vytvořila ještě třikrát delší fronta, která vedla až ven. Restaurace byla po celou dobu úplně plná, a když někdo odešel, hned jeho stůl obsadili další hosté.

Z toho všeho je asi už jasné, že Figlmüller je ve Vídni známý pojem. Pro většinu lidí by přitom stačilo, kdyby v jídelním lístku byly pouze jedna položka: smažený řízek s bramborovým salátem.

Ale když píšu řízek, vůbec nemyslete na nedomrlé chudáčky z běžných restauraci. Na talíř běžné velikosti dostanete placku zvící celopánvičkové nezabalené palačinky. Řízek o dva centimetry přesahoval okraj talíře, byla to spíš pizza než obalený kus masa. V průměru měří kolem 34 centimetrů.

Maso mají u Figlmüllera krásně naklepané, v řízku má tloušťku odhadem kolem dvou až tři milimetrů. Po jeho obou stranách si představte dokonale osmaženou strouhanku, která i na tak obrovské ploše dokonale drží u masa, nikde se neodlepuje. Řízky se postupně smaží ve třech pánvích a rostlinný olej se údajně vyměňuje po každých čtyřech kusech.

Chuťové byl řízek dokonalý a skvěle mu sekundoval asi nejlepší bramborový salát, jaký jsme kdy jedli. Nebyla to totiž beztvará majonézou obalená hmota. Uvařené a nakrájené brambory byly jemně zality jakýmsi dresinkem, jehož přesně složení neznám, připomínal mi ale klasický francouzský salátový dresing z oleje, hořčice a citronu. Cítil jsem ještě cibuli a koření. Uvítal bych jen trochu méně živých bylinek (polníčku) na vršku.

Aktualizováno: Při hledání na internetu jsem zjistil, že tou doposud neznámou tajnou ingrediencí v salátu byl olej z dýňových semínek a možná ještě trocha jablečného octu.

Nechci to ale zase přehnat, nikdo by u Figlmüllera neměl čekat nic jiného než obyčejný řízek. Dělají ho ale vážně výborně, tuto restauraci musím doporučit. Určitě jsem tam nebyl naposled.

Na webu Figlmüllera si můžete prohlédnout pěknou prezentaci, v PDF si stáhněte kompletní menu. Obě dvě restaurace jsou v centru Vídně, kousek o sebe, nedaleko Stephansdomu. Na mapách Googlu si k nim můžete přečíst další, často stejně nadšené recenze.

(download)

Marek Lutonský's Space

Kdo jsem? Marek Lutonský, příjemce a výdejce informací, grafoman, čtenář, klavírista, cestovatel, navigátor, geocacher, jedlík.