Jak se z guláše not náhle stane umění
Včera jsem se až zastyděl, když jsem si uvědomil, jak je to dávno, co jsem se naučil a nahrál nějakou hodnotnou klasickou skladbu. Poslední dobou je to samý Morricone, Ježek a další spíše moderní a jednoduché písničky. Takhle by to nešlo, zpět k pořádným výzvám. Dvou dalších Morriconeho filmových skladeb, které si průběžně hraju, se sice nevzdám, znovu jsem k nim ale zařadil pořádné klasiky.
Jednak se chci konečně dokopat k Debussyho Dívce s vlasy jako len, kterou všichni nad třicet budou stoprocentně znát ze znělky socialistické Nedělní chvilky poezie. U Debussyho je nejhorší vůbec přečíst noty – miluje totiž pokud možno maximální množství křížků a béček, a potom je skoro v každém taktu individuálně ruší. K tomu hrozny not na pomocných osnovách vysoko a hluboko pod tou hlavní. Brr...
Vaříme pořádný guláš
Potom je zde ještě Bach a jeho Air on the G string, tedy Větřík na géčku. Původně je to součást orchestrální suity číslo 3 D dur BWV 1068, ale skladbu do známější podoby upravil později August Wilhelm. A v tom je první problém – originálně ji totiž hrají sólové housle s doprovodem, případně jiný nástroj s doprovodem. Když jsem se Větřík tu a tam snažil hrát jen na doprovodném nástroji, výsledkem byl pořád jen divný guláš.
Až dnes večer, kdy jsem to zase po čase zkusil, nastal okamžik, který miluji. Z guláše not se začaly vynořovat jednotlivé ingredience – melodie, doprovodné a basové linky. Od této chvíle se z procesu učení not konečně stává hudba. Skladbu je nyní sice nutné mnohokrát přehrát, aby dostala tvar, z této cesty se ale už nedá sejít.
Dnešní okamžik zvratu jsem si nahrál do MP3. Je to jen pracovní verze bez repetic, knedlíky se ještě místy topí v omáčce a úprava na talíři je všelijaká, už se to ale dá poslouchat. Ještě váhám, zda i ve finále nechat v pozadí smyčcový podkres. Na jednu stranu dokáže spojit noty v pomalé skladbě do legata, jen se samotným klavírem to není ono, jinak je to ale příliš syntetické. Zatím nevím.
(download)
