Adélka: ať už ji mám z krku
Nedávno jsem se rozepsal o znovunalezených klavírních notách Romantického klavíru Jiřího Maláska a jako odstrašující příklad zmínil notoricky známou Baladu pro Adélku. Proč odstrašující? Protože to je něco jako Mozartovo Requiem v pražských turistických kostelech – skladba sice pěkná, ale tolikrát ohraná a zprofanovaná, že nad ní skutečný umělec už z principu musí ohrnout nos. To už by taky mohl přiznat, že si doma přehrává třeba Ivetku Bartošovou a docela ho bere silná melodie Internacionály.
Skladba se původně jmenovala Ballade pour Adeline a pro svou dceru ji v roce 1976 složil Paul de Senneville. Ještě než Adélku objevil Malásek a potom hlavně Studio Jezerka pro svou znělku, proslavil ji Richard Clayderman.
Však se na něj podívejte na YouTube. Lázeňská kolonáda někde v Německu nebo Rakousku, kolem babičky a několik dědečků, cvrlikající ptáčci a vysmátý přeslazený Clayderman duje do polovičního playbacku.
No jo. Od doby, co jsem se o Baladě před několika týdny zmínil, mi noty leží na pultíku a nemůžu se jí zbavit. Takže páchám uměleckou sebevraždu s vědomím, že když něco nahraju, skladba mě rázem přestane bavit a hned ji odkládám.
Už bych ale vážně měl zase nacvičit něco hodnotného.
(download)
Mozartovo Requiem jsem kdysi měl možnost zpívat. Je to úžasná skladba, ale od té doby si ji nějak nedokážu vychutnat tak, jak ji Mozart napsal. Místo celé harmonie mi z toho stále leze jen basová linka. Confutatis maledictis... Mimochodem v Amadeovi vůči partituře přesně sedí noty, které Mozart Salierimu diktuje. A takhle potom tato část zní s celým sborem.
