Comments [1]
Apr 2
Můj další klavírní Morricone. A znovu z filmu Cinema Paradiso
(download)
Tuto skladbu svého velmi oblíbeného Ennia Morriconeho jsem si doma přehrával skoro čtvrt roku. Stále ale pro mě byla jen taková doplňková, protože prsty se za nic na světě nechtěly trefovat do správného prstokladu. Prostě to nešlo a nešlo. Potom se ale najednou něco zvláštního stalo a od té chvíle šly všechny noty naprosto přirozeně do ruky.
Skladba se jmenuje stejně jako film, ze kterého pochází: Cinema Paradiso. Tentokrát ji napsal přímo Ennio Morricone a ne jeho syn jako v předchozí skladbě ze stejného filmu, kterou jsem nahrál – viz samostatný zápisek o Love Theme. Cinema Paradiso v originální podobě začne stejně jako u mě klavírem, ale postupně se k němu přidá celý orchestr, bez něhož jsem se musel obejít. Ale zní to myslím dobře i bez dalších nástrojů.
Samotný film také rozhodně stojí za podívání. Prozrazují to už hodnocení v internetových filmových databázích: ČSFD 87 % a IMDB 8,4/10. Případně se podívejte na trailer.
I když se mi zdá, že YouTube zvuk tentokrát tak moc nezničil, stejně raději doporučuji spíš poslech MP3 prostřednictvím přehrávače nahoře pod titulkem. A pro připomenutí přidávám ještě zmíněnou druhou skladbu ze stejného filmu: Love Theme.
Na YouTube jsem ještě objevil symfonický originál. Je to živý koncert pod taktovkou samotného Morriconeho. V první části skladby je titulní Cinema Paradiso, potom se přetransformuje v Love Theme. Nádhera. Akorát mě teď trochu štve, že klavírístka hraje jeden takt jinak než mám ve svých notách. Mohl jsem ho odposlouchat, zní to totiž potom lépe.
Comments [0]
Mar 25
Proč jsem skončil s ADSL
Odpověď na dotaz vznesený na Twitteru vyžaduje delší odpověď než 140 znaků.
Comments [3]
Mar 22
Malá sopka může probudit velkou sopku
Protože se chystám na Island, pečlivě sleduji, co se kolem něj šustne. Včera začalo šustit velmi výrazně kvůli erupci sopky Eyjafjallajökull v oblasti Fimmvörðuháls. Až jsem si říkal, že je škoda, že tam už nejsem. Však se podívejte na video: uprostřed sněhu se otevřela asi půlkilometrová brázda, ze které tryská láva. Ale může být hůře.
Už včera jsem pátral, kde se Země otevřela, ale přesné místo nenašel. Těší mě, že nejsem sám, komu nestačí hrubé určení prostoru mezi dvěma horami, jen jsem neměl tolik trpělivosti jako autor tohoto blogu. Z přibližných údajů, z polohy helikoptéry vyznačené ve fotografiích a dalších obrázků určil polohu hořícího rigolu.
Včerejší zasoptění by se dalo označit jako lákadlo pro turisty, kteří se do ledové země chystají. Ale nemusí být konec. V tomto článku se píše, že Eyjafjallajökull v uplynulém tisíciletí vybuchla třikrát, v letech 920, 1612 a mezi roky 1821 a 1823. Pokaždé při tom odpálila větší sopku Katla. A ta je podle Wikipedie nejnebezpečnější sopkou na celém Islandu. Je totiž pod silným ledovcem a například v roce 1755 způsobila povodeň s průtokem 200 000–400 000 metrů krychlových za sekundu. Taková Amazonka má v průměru jen 219 000 kubíků za sekundu.
Ještě „veseleji“ bylo v roce 1783. V důsledku hladomoru po explozi Katly se islandská populace zmenšila o třetinu. Sopka také změnila klima ve velké části severní polokoule. Výše zmíněný článek popisuje například „písečné léto“ v Británii, zničenou sklizeň ve Francii, která mohla být jednou z příčin počínající francouzské revoluce. Ale také toxický mrak nad Prahou, rozsáhlé sněžení v New Jersey a největší sucha v Egyptě.
Katla je velmi aktivní, průměrně si ulevuje dvakrát za století. V tom dvacátém to však bylo pouze jednou, takže geologové už deset-dvacet let očekávají, že to v ní každou chvilku bouchne. A do toho teď ještě zápalná šňůra v podobě Eyjafjallajökull.
Mohla by to ještě pár měsíců vydržet, protože tohle by už asi nebyla legrace v podobě půlkilometrové brázdy na zasněženém svahu. Na druhou stranu bych ale někdy něco podobného chtěl vidět na vlastní oči. Kdyby něco, tady je webová kamera.
Zajímavé informace o sopce Katla včetně historických dat jsou na webu islandského institutu zeměpisných věd.
Filed under //
Cesty
Island 2010
Comments [0]
Mar 16
Funguje vám oddělení perexu a těla?
Posterous dnes představil možnost oddělit v článku perex od těla. Na titulní straně blogu se tak nezobrazí celý příspěvek najednou, ale jen požadovaná část. Zbytek je k dispozici na kliknutí.
Comments [2]
Mar 13
A na oběd budou... mušle
Samozřejmě, že podle receptu od Itala. V Makru jsme koupili kilo mušlí-srdcovek, pořádně je ve slané vodě odpískovali, proklepali, jestli jsou ještě živé, abychom je následně zbavili života na pánvičce. Ital doporučuje na porci 300–400 g, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme vzali celé kilo. Dobrota.
Filed under //
Jídlo
Comments [0]
Mar 10
Jak jsem celý večer místo GTA hrál na klavír a objevil Over the Rainbow
Raději nečekejte žádné hluboké myšlenky a závěr. Jen se mi ještě chtělo trochu psát.
Žena byla celý večer pryč, takže nastal ten správný čas na několik hodin strávených u GTA San Andreas. Snad konečně dorazím mise s Catalinou. Po letech jsem totiž znovu našel tuto kultovní hru, navíc mám mnohem silnější počítač, a GTA jede téměř na plné detaily a nejvyšší možné rozlišení.
Jenže mi to nedalo a ještě si před tím sednul za klavír. Nakonec z toho byla nahrávka Sněhurčiny ukolébavky sedmi trpaslíků, viz minulý zápisek. Chvíli jsem ještě pátral po historii, autorech a interpretech této skladby a z Wikipedie zjistil, že skončila na devatenáctém místě stovky nejlepších filmových melodií.
Copak asi bylo na prvním místě? No jasně, nádherná Over the Rainbow z Čaroděje ze země Oz. Tato skladba si to rozhodně zaslouží, musím si ji zahrát. I když jsem film neviděl, kdysi jsem ji zpíval v trochu šílené sborové spirituální úpravě, takže znám melodii i harmonii. Protože ale v reálném čase jen tak z hlavy nikdy nic nezahraju tak, aby se to mohlo rovnat profesionálním aranžím, začal jsem brzy hledat notový materiál.
Na webu Scribd.com, kde v takových případech tradičně začínám, je not, akordů a tabulatur k Over the Rainbow celá hromada. Postupně jsem si z toho vybral tři zpracování:
1. Jazzová úprava, údajně od Keitha Jarretta. Bohužel vůbec neodpovídá tomu, co hraje na YouTube, a disharmonií a rytmických podivností je mezi těmi kuličkami víc, než dokážu překousnout. To asi nedám.
2. Orchestrální od Richarda Claydermana. Docela si to u mě spravil, tohle už není jednoduchá skladba pro babičky a dědečky v lázních. Aranžmá je ale z velké části postaveno na smyčcovém orchestru, který často táhne melodii a klavír jen doprovází.
3. Klavírní úprava od Dana Coatese. Konečně normální písnička. Zpracování akorát hodně svádí ke strojovému tempu, takže se s tím nějak budu muset poprat.
Při hledání různých interpretací jsem na YouTube objevil několik zaznamenáníhodných nahrávek Over the Rainbow, poslechněte si je:
- Originální filmové podání Judy Garland
- Bluesová verze Erika Claptona
- Havajské Over the Rainbow: úžasné zpracování od člověka jménem Israel Kamakawiwo'ole, pouze vokál a doprovodné ukulele
Ještě by zbyla chvilka na Grand Theft Auto. Jenže jsem si vzpomněl, že jsem už dávno chtěl prozkoumat klavírní party písniček Eltona Johna. Pořád nechápu, jak u nich může ještě zpívat. Ať hraju jakoukoli skladbu, a může být i dokonale nacvičená, mozkové procesy jedou na sto procent a na nic dalšího už nezbývá prostor. Stává se to ale i v lepších rodinách – všimněte si, že ani takový B. B. King nikdy současně nehraje a nezpívá. U kytary mi to přitom nevadí, už nikdy ze mě ale nebude Elton John.
Filed under //
Hudba
Comments [0]
Mar 10
(download)
Sněhurka a sedm trpaslíků po pětadvaceti letech
Some Day My Prince Will Come by Marek Lutonský
Mezi starými klavírními notami jsem doma objevil jeden historický kousek z Disneyho animované Sněhurky a sedmi trpaslíků – sladký valčík Some Day My Prince Will Come. Historický je z mého osobního hlediska, hrál jsem ho totiž v době, když mi bylo tak jedenáct nebo dvanáct let, tedy před pětadvaceti roky.
V době rozvinutého socialismu byl absolutní nedostatek not mimo klasickou hudbu. Když se tedy nelegálním importem ze zahnívajících západních států podařilo něco sehnat, byl to svátek. Noty se kopírovaly, opisovaly, fotily.
No kopírovaly... Samozřejmě se nedalo přijít do copy centra, vrcholem technologie byl cyklostyl, a kdo k němu měl v práci přístup, byl král. Rodičům se přes někoho podařilo noty rozmnožit, pamatuji si, že to trvalo několik týdnů. I když je dnes kopie takřka vybledlá, podařilo se mi ji dešifrovat a na něco jsem si navíc i vzpomněl.
Tenkrát jsem si taky samozřejmě nemohl na YouTube poslechnout, jak zní originální skladba. Měl jsem jen noty, neznal tempo ani celkovou náladu. Poprvé jsem si proto Prince, který jednou určitě přijde, pustil až teď, a při té příležitosti rovnou nahrál.
Comments [1]
Mar 3
Prave jsem docetl noveho Browna
Myslim tim Dana Browna, toho s parizskou Da Vinciho sifrou a rimskymi andely. Na posledni Ztraceny symbol se cekalo velmi dlouho. Brown vlastne vsechny sve ostatni knihy napsal jeste pred tim, nez se stal superstar diky svemu Leonardovi. Ten vysel v roce 2003 a sest let Brownovi trvalo, nez zplodil novou knihu.
Trochu jsem neveril recenzim, ktere byly hodne kriticke. Rikal jsem si, ze jejich autori Brownovi schvalne nic nedaruji kvuli jeho komercnimu uspechu. Navic je treba uznat, ze ani predchozi knihy nebyla zadna velka umelecka dila. Ale dobre a lehce se cetly, az na par vyjimek si ctenar mohl rikat "Ted nemohu skoncit, jeste si musim precist dalsi kapitolu."
Ztracenemu symbolu vsak tento dar chybi. Je dlouhy, rozvlekly, a i kdyz dej trva asi jen dvanact hodin, Brown ho proklada dlouhymi nabozensko-filozofickymi uvahami a rozhovory, ktere jsou k nepreziti. Kniha ani neni moc napinava a v zaveru, ve kterem se vlastne vubec nic nestane, jsem misty uz takrka listoval.
Jsem rad, ze jsem si Ztraceny symbol nekoupil, v knihovne by mi zabiral misto. Nechci ted ze sebe delat zadneho literarniho intelektuala, predchozi Brownovy knihy se mi celkem libily. Tohle se ale podle me nepovedlo.
Comments [0]
