19 May 2012

Ze Slavností chřestu v Ivančicích

Týden po Špilberk Food Festivalu jsme se ve stejném složení vydali do Ivančic na letošní Slavnosti chřestu.

První paradox: chřestové slavnosti se konají ve městě, kde se chřest vůbec nepěstuje. Pořadatelé ho museli dovézt ze Slovenska, spotřebují se tak 3–4 tuny. I když se všechno točí kolem chřestu, není to primárně festival jídla, ale taková vesnická slavnost. Dá se na ní dobře najíst, ale kolem jsou kolotoče, nesouvisející stánky, dvě navzájem přeřvávající se pódia...

I přes určitou nespokojenost s některými chody, které jsme si dali, to byl pěkný výlet. Jestli to máte do Ivančic kousek, slavnosti se konají i v neděli.

(download)

Něco k jídlu

V uzavřené prostoru na ivančickém náměstí je zhruba osm stánků, ve kterých restaurace nabízejí degustační porce. Platí se za ně kupony-tolary, jeden přijde na deset korun.

Brněnská restaurace Puxpub, kterou jsem vůbec neznal, spojila chřest s japonskou kuchyní. Spíš než zvědavost to vzbudilo strach, ale neprávem. Začali jsme miso polévkou s chřestem. Byla trochu slabší, než děláme doma, ale nevadilo mi to, chřest se k misu nečekaně hodil. K Puxpubu se vrátím ještě v závěru.

(download)

Restaurace La Bouchée nám chyběla na Špilberku, tady jsme si to vynahradili. V Ivančicích byla asi nejlepší ze všech. 

(download)

Krém z čerstvého chřestu s vejcem byl méně krémovitý, než jsme zvyklí, ale chutnal. Na obrázku si jinak všimněte plastových talířků a snad nejlevnějších možných plastových příborů. Příště si bereme vlastní kovové nářadí. 

Img_2781

Krémové chřestové rizoto sypané parmezánem. Zpětně si uvědomuji, že to pro mě bylo asi nejlepší jídlo, co jsem dnes měl. Jen přemýšlím, kde tam vlastně byl chřest.

Img_2782

Medailonky z vepřového karé na chřestových špalíčcích přelité žloutkovo-vinným krémem sabayone byly dobré, ale tak nějak obyčejné. Petr vedle podotkl, že kotletu zrovna nemusí mít uvnitř do růžova; u nás byla propečená.

Img_2783

Chřestový salát s vlašskými ořechy a medovou zálivkou zdobený jahodovo-smetanovou pěnou jsme neměli, při objednávce nás vizuálně nepřesvědčil. Chřest zde byl nasladko.

Img_2785
Ani nevím, kde přesně jsem si tato hovězí líčka s chřestem a šťouchanými brambory objednal. Na pohled to nebyl žádný zázrak, ale maso bylo skvělé – měkké, ale současně se nerozpadalo tak, jak to líčka ráda dělají. Mělo zvláštní šunkovou chuť.
Img_2786

Ze pstruha (snad punkevního) upraveného nakyselo ve stylu sleďů, jsem měl jen kousek. Byl to zajímavý, trošku snad i sladko-kyselý.

Img_2787
Potom začaly výhrady. Na stůl se dostal závin, ve kterém byl chřest úplně dřevnatý. Na Twitter ho vyfotil Petr.

V chřestu se strouhankou a máslem jsme také objevili neoškrábaná vlákna, ale nebylo to v takové míře. Horší bylo, že restaurace, jejíž jméno jsem zapomněl, zřejmě nedostatečně propláchla zelený chřest. Písek mezi zuby – a nebylo ho málo – nás ani trochu nepotěšil.

Img_2792

Při přebírání chřestu v trojobalu jsem podotkl, že salát vypadá dost unaveně. Odpověď byla odzbrojující: „No to jsou ty degustační porce“. Salát jsme nechali, křupavá strouhanka se ale ke chřestu hodila.

Img_2790

Zážitek z chřestového krému s krevetou a bez krevety tweetnul Michal Sänger.

Chřest se v Ivančicích také prodává, dovezený z Veľkých Levárov. Půl kila celých pazuchů stojí 45 Kč, v nabídce je ve dvou průměrech, kilo hlaviček přijde na 140 Kč. 

V jednom stánku vyráběli velmi dobré palačinky, doporučuji skořicovou náplň. Naproti je stánek se sýry a s masem ze zvláštního druhu maďarských prasat. O mangalici jsem slyšel poprvé a viditelně jsem nebyl sám, když mi pán ve frontě uvěřil, že to jsou prasata křížená s ovcí :-) Hodně mi pomohl obrázek srstnatých čuníků, který tam visel. Jen se na ně podívejte.

V průchodu se prodávaly velmi dobré dortíky. Z těch, které jsme si dali, nám chutnal hlavně Míša a Broskev.

(download)

Nečekaně výživná byla ulička s víny. Řídil jsem, takže degustace proběhla jen čichem a při nákupu jsem dal na hodnocení ostatních. Zaujalo Vinařství Jan Plaček svým moštem ze svatovařineckého. Dva litry jsou už doma a k tomu tip, kde nakupovat další.

(download)

Za zbylé tolary jsme koupili chřestové suši a koláček mochi plněný chřestem. Tomiovi by se asi protočily panenky, ale dobré to bylo. Chřest se do maki hodí možná víc než okurka. Ve velké rolce byla navíc slanina – jsem barbar, ale chutnalo mi to. Taky koláček překvapil, měl konzistenci kynutého těsta a nebyl vůbec přeslazený.

Img_2800

Shrnuto: byl to pěkný výlet, až na výjimky jsme si pochutnali, příště jedeme zase.

14 May 2012

Antti Tuomainen, Léčitel: recenze + mapa

Léčitel je trochu sci-fi, trochu ekologická agitka, ale hlavně zajímavá detektivka. Ve finském originále vyšla v roce 2010, loni získala ocenění jako nejlepší finský detektivní román. Reakce čtenářů a jiné recenze mě zaujaly, rád jsem proto přijal nabídku nakladatelství Kniha Zlín přečíst si Léčitele ještě před českým vydáním výměnou za recenzi, kterou o něm napíšu.

Než začal Antti Tuomainen v roce 2007 (podle jiných zdrojů 2006) psát knihy, živil se jako reklamní textař. Mimo svou domovinu zatím není moc známý, i Wikipedia ho zmiňuje jen krátkým heslem ve finštině. Až s Léčitelem se víc rozlétl do světa.

Antti

Knihu jsem dočetl už před čtrnácti dny. Bylo to na dvě posezení, má dobrý spád, ale zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. Poznámky, které jsem si dělal, byly plné textů typu: Proč T. předstíral že zemřel; Jak to udělal; Jaký význam měla léčba rakoviny souseda; Kde se najednou vzal V.; Jak ho v noci poznal, když ho před tím neviděl; Jak poznal na videu G. jen podle pohybu; Jak mohl určit místo jen podle zvuku moře v telefonu? A proč mu proboha trvalo dvě třetiny knihy, než klikl na e-mail?

Krátké, svižné, trochu neukončené

Děj Léčitele se odehraje během několika dnů v Helsinkách. Může to být v blízké budoucnosti nebo za upravené současnosti poté, co se projevily efekty globálního oteplování. Po změně klimatu se lidstvo přesouvá k severu, kde se ještě dá jakž takž přežít. Jenže tím se v dříve klidných Helsinkách zvyšuje kriminalita, objevují se epidemie, utečenci, městem se prohánějí zločinecké gangy... Připomnělo mi to prostředí Neffovy Tmy.

Zápletka: básníkovi Tapanimu se domů nevrátí žena-novinářka, a protože policie příliš nefunguje, začne po ní pátrat sám.

Lecitel_obalka

V úvodu jsem se polekal ich-formy, která ráda svádí ke zdlouhavému a nudnému popisování vlastních pocitů místo děje. Nic takového se ale s výjimkou jednoho dlouhého a zbytečného flashbacku nekonalo. Ba co víc, Léčitel je velmi krátká kniha. Po několika stránkách jsem se podíval na ukazatel v Kindlu a zjistil, že jsem už na sedmi procentech.

Kniha má dost nejednoznačný závěr, vlastně nevím, jak to dopadlo. I když mám ale raději detektivky, kdy se na konci všechno vyřeší a vysvětlí, kde nezůstávají zásadní nezodpovězené otázky, Léčitel se mi líbil a zavrtal se do hlavy. Ještě se k němu vrátím a přečtu si ho znovu.

Kudy Tapani v Helsinkách chodil

Našel jsem typický znak severských detektivek: přesně a často zmiňované geografické informace. Kde americký autor zmíní nanejvýš část Manhattanu, tam Skandinávec jako Tuomainen popíše dům v konkrétní ulici a přidá ještě cestu, kudy tam jeho hrdina šel.

Dělají to velmi často. V posledních letech jsem přečetl hodně knih severských autorů a geograficky nestandardně přesně určená místa byla ve většině z nich. Mám to rád, mohu se potom podívat na mapu a události z knihy umístit tam, kde se odehrály.

U Tuomainena to šlo obzvlášť snadno, i když jsem musel pátrat po originálech přeložených místních názvů (Vorařský ostrov, Spálený ostrov, Jezevčí ulice, Most ptačího zpěvu). Podobně jako minule u knihy Neviditelný, jsem si i tentokrát místa vynesl přímo do mapy, můžete se na ně podívat:

Mapa míst v Léčiteli

Místa jsem seřadil podle toho, jak se objevila v knize, a přidal k nim procenta, která mi ukázal Kindle. I když se na mapu podíváte ještě před čtením, zážitek z knihy vám to myslím neubere.

12 May 2012

Špilberk Food Festival: poznámky, abych nezapomněl

Téměř devět hodin jsem strávil na prvním ročníku Špilberk Food Festivalu. Stálo to za to. Zítra končí a jestli jste z Brna nebo okolí, vyplatí se přijet a vyšplhat na hrad.

Tohle píšu trošku proto, abyste viděli, co čekat. Ale hlavně pro sebe, abych nezapomněl, co dobrého jsme si dali; podobně jako předloni a loni z Prague Food Festivalu.

Šalinó a potom na Špilas. To dopadne...

Z brněnského svátku jídla jsem měl strach. Bál jsem se, že to bude druhá nebo třetí liga, akce zcela nesrovnatelná s pražským festivalem. Když jsem potom v programu našel, že mezi účastníky je Hacienda Mexicana, Meinl a Interspar, obavy se jen potvrdily.

Ale nevyplnily! Bylo to výborné. Z části za to může první „drahý” den, kdy – přesně jak pořadatelé slibovali – nebylo na nádvoří a terasách Špilberků plno. A bylo skvělé počasí. Sobotě naopak pomohlo pošmourno a déšť, který ale po poledni ustal a ti, kteří přišli za jídlem, si tak mohli zopakovat páteční neucpanou atmosféru, protože běžní výletníci zůstali doma.

Nevím, jestli by Špilberk Food Festival uspokojil návštěvníky z Prahy. My jsme zvyklí na svoji velkou vesnici, na poklidnější tempo, na to, že se tady zná každý s každým. A nejsme přesycení kvalitními restauracemi jako Praha. Festival do tohoto prostředí skvěle zapadl.

Mimochodem ceny byly znatelně příznivější než na Prague Food Festivalu. K tomu byly připraveny stolky ke stání i sezení, jídlo bylo vždy podáváno na porcelánu s kovovými příbory, skleničky byly skleněné. A téměř ke každému jídlu bylo vybráno víno, které se k němu hodí; to mi „u Maurerů“ chybělo.

Stručně

Velmi zaujalo: Koishi, Il Mercato, Pavillon (přejmenovaný Kastelán), Glamour, Savannah, komorní degustace rakouských veltlínů a zweigeltrebe.

Nelíbilo a zklamalo: Hacienda Mexicana (v menu měla třeba tradiční italské těstoviny, nechápu), Hotel Prestige, cooking show na nádvoří (nikoho moc nezajímala, spíš rušila). 

Proberu jednotlivá jídla, která jsme si dali. Protože jsme chodili ve skupince, každý ochutnával ze všech talířů.

Restaurace Bonanza

Terinka z hovězí oháňky se šalotkovo estragonovým vinaigrettem, domácí škvarkový chléb

Pod slovem terinka si představuji paštiku, tohle mělo svou strukturou blíž k tlačence, ale bylo to dobré.

Img_2633
Koishi Restaurant

Pošírovaná ústřice s jablečným pyré, velouté se salicorni řasou a lardo di colonnata

O ústřici se špatně dělí, dal si ji proto jen Petr Zahnáš, a pochvaloval si.

Img_2648

Čerstvá ústřice

Ústřice mě nelákají, proto jsem jen fotil, ale třeba Michal Sänger na klepající se hmotu s vůní a chutí mořského bahna ulovil několik děvčat.

Img_2641

Skotský losos marinovaný a pečený v hořčicovém misu, jarní chřest a shitake

Losos byl výrazný, kombinace misa s hořčicí zajímavá a houbičky se k této kombinaci také hodily.

Img_2651

Mořský ďas, salát z křupavé kachny s kešu ořechy, sezamovo-sojový dresink

Pro mě byl tohle jeden z vrcholů festivalu. Poprvé jsem ho záviděl Daniele Kr., druhý den jsme si proto dali ďasa ještě jednou. Je to velmi zvláštní maso, které se blíží spíš kuřeti; velmi upečená kachna skvěle sedla k chuti sezamu v salátu. Mňam. Na dvou dalších obrázcích najdete ďasíka v přírodní podobě.

(download)

Studená rebarborová polévka s citronovým mascarpone

V oblastech Česka, kde jsem žil, se rebarbora v kuchyni vůbec nepoužívá. Po ochutnání tohoto dezertu jsme ale hned zajeli koupit svoji první rebarboru a přemýšlíme, co s ní provedeme.

Img_2713

Restaurant Glamour

Tato restaurace v Brně nepatří mezi ty, o kterých se moc mluví. Ale neprávem. Na festivalu měla výhodu v Tereze Bočkové, která nás v pátečním vedru uplácela vodou s ledem; ale kachnu jsme si dali v obou dvou dnech.

Carpaccio z kachních prsíček zdobené parmazánem, rukolou a kapary, crostina

Trochu mu uškodilo, že bylo právě vytažené z lednice a příliš studené; téměř ledové.

Img_2655

Grilovaný Top Blade steak podávaný na mladém špenátu, slaninovo-bramborové pyré a slaninový chips

Na steaky jsem během festivalu neměl chuť, tak jsem vždy jen hrábnul do talíře ostatním. Přemýšleli jsme, odkud se asi tak top blade z býka řeže, a už to vím

Img_2657

Konfitovaná vykostěná kachna s pečeným jablečným zelím, doplněná kroupovým rizotem a vídeňskou cibulkou

Dokonalá kachna s dokonalým zelím a k tomu ještě moje oblíbené kroupy, na které se v restauracích tolik zapomíná. V sobotu jsme si ji zopakovali.

Img_2660

Krémová polévka z pravých hřibů s plátkem hovězího carpaccia, krutony Genovese

V pátek jsem Radku Kejdušovi nestihl zajet lžící do mističky, v sobotu jsem si proto dal polévku znovu. Byla skvělá.

Il Mercato

Riccardo Lucque před několika týdny otevřel v Brně restauraci a v návštěvnosti stánku Il Mercata proto převažovala zvědavost. Myslím, že byla uspokojena.

Mozzarela buffala caponata basilico

Buvolí mozzarella s výrazným sicilským „lečem“ caponata nám moc chutnala.

(download)

Taglierini aglio olio s tuňákovým tartarem a crudo tomaty

Toto jídlo si dejte už jen kvůli tomu, abyste měli v puse etalon, jak mají chutnat těstoviny. Byly uvařené al dente tak, jak jsem ještě v žádné české restauraci nezažil. Ačkoli to bylo velmi jednoduché jídlo, dostalo se u mě mezi vrcholy festivalu. 

Img_2678

Telecí jazyk s černým zelím, bramborovým fondantem a omáčkou bagna cauda

O Lucqueho telecím jazyku jsem předem slyšel básnit několik lidí. Byl skvělý, ale mé srdce přesto zůstává u tlustých špaget z minulého chodu.

Img_2685

Jahody s balsamicem a pepřem, vino santo zmrzlinou a cantucinou

Až bude sezóna, budu pepřem a balsamikem provázet jahody. Byla to nečekaná a fungující kombinace.

Img_2687

Hotel Prestige

Pořád chválím, že? Teď přestanu. Z nabídky znojemského hotelu jsem si dal krém z bílého chřestu s kokosovým mlékem a špalíčky ze zeleného chřestu. Sice jsem ho dojedl, ale dobré to nebylo. Chuť byla od kokosového mléka příliš kyselá, trochu i nahořklá, v polévce zůstala vlákna ze špatně oloupaného chřestu.

Petr chtěl svíčkovou, ale protože omáčka už došla, dostal steak. Nebyl špatný.

Img_2699

Hotel Savannah

Po Glamour to pro mě bylo druhé překvapení festivalu. Hotel Savannah najdete na hraničním přechodu Hatě, v příšerném areálu Excalibur, který je třeba míjet bez zastavení. Na jídlo bych se sem ale už stavil.

Roastbeef z marinované hovězí veverky na listovém salátku s dipem z hrubozrnné hořčice

Kavárna Era umí tento pokrm lépe nebo jsem měl možná smůlu na okrajové části veverky, kde ještě nebyla její typická struktura. Ale bylo to dobré. Váleček je vyrobený ze dvou plátků ředkve; není to rýžový papír, jak jsem napřed odhadoval. 

Img_2711
Domácí vepřová šunka připravovaná dle dědečkova receptu s křenovo-celerovou remuládou

Pozdravujte dědečka! Takovou šunku bych mohl jíst pořád.

Img_2744

Uzený tolstolobik z Pohořelic podávaný na bramborovém pyré parfémovaný slaninovou emulzí

Jsme zvyklí trochu méně solit, ale nakonec jsme si ho dali dvakrát.

Img_2746

Znojemská hovězí líčka na tmavém balsamicu s okurkovým dipem, miniknedlíček z pravých hřibů

Líčka jsou vděčné maso, tady byla nečekaně a vhodně zkombinovaná s okurkovou omáčkou.

Img_2749

Era

Pajšl na smetaně, tvarohovo houskový knedlík

Někomu toto jídlo ve školních jídelnách nechutnalo, někteří se na ně dokonce nedokážou podívat ani teď. Mně chutnalo tenkrát i dnes, u Ery jsem si pochutnal.

Img_2757
Pavillon Restaurant

Pro ty, kteří neví: tohle je nový Kastelán. Až se přestěhuje do budovy bývalé Zemanovy kavárny, změní si jméno. U restaurace s téměř dvacetiletou tradicí to může být riskantní krok.

Dvojí kapučíno z hrášku a chřestu se špízem z králičí šunky

A to jsme si už mysleli, že chřestový krém umíme... Bylo to silné, výrazné, dokonalé.

Img_2724

Želé z okurkového salátu s marinovanou krevetou a koriandrem

Tento pokrm by už mohl patřit do molekulární kuchyně. Je to koncentrovaná chuť okurky na malé mističce, nenapadá mě, jak toho Michal Göth dosáhl.

Img_2668
Mušle svatého Jakuba s jelítkem a mangoldem

Kombinace, které byste nevěřili – mořský plod a k tomu jelito... Ale funguje.

Img_2726
Pomalu pečené hovězí žebro se smrži, chřestem a bramborovým pyré

Silná chuť masa, které odpadává od kosti.

Img_2728
Mini „Pavlova“ s marinovanými jahodami a rebarborovou pěnou

Dezert byl zajímavý spíš na pohled, chuťově nebyl tak výrazný.

(download)

Další fotky

(download)

–––––––––––––––––––––

Kolik to stojí

Doplněno: Za jídlo se na takových festivalech platí pomocí kuponů, v Brně je nazvali florény. Jeden přijde na 25 Kč, se vstupenkou (400 Kč) jich dostanete deset. Další je třeba dokupovat – v balíčcích po deseti za 250 Kč.

Ceny jídla a pití snad půjdou přečíst z následujících fotografií. Nejsou nízké, vzhledem k menším porcím odpovídají „výkonově“ tomu, kolik by vás stály přímo v samotných restauracích. Jenže v nich byste museli připlatit za větší porci a ke Kastelánovi si asi nezaskočíte jen kvůli tomu, abyste si dali polévku. Když už tam budete, necháte tam možná víc než za celý festival, kde ochutnáte desítky jídel.

(download)

 

9 Apr 2012

Mari Jungstedt, Neviditelný: detektivka, jaké já rád (recenze)

Jedna vražda, druhá vražda... Na ostrov Gotland, kde se žije pomaleji než za vodou v mateřském Švédsku, to je víc než dost. Policie pátrá a kalhotky v puse zaujmou i televizi, jejíž reportér se kriminalistům plete do řemesla. Neviditelný od Mari Jungstedt je klasická detektivka, kterou můžeme kvůli módě klidně nazvat severskou, ale vystačí si i bez tohoto přívlastku.

Neviditelný v češtině zatím nevyšel, Kniha Zlín ho chystá na polovinu dubna. Titul jsem měl k dispozici v rámci tzv. reading copies, které nakladatel poskytl vybraným blogerům. Stejně jako nedávno u Nesbøova Spasitele jsem četl díky tomu, že vy teď čtete tohle.

Ať se hlavně něco děje

Mám rád knihy a především detektivky, kde se autor nezdržuje s podrobnými psychologickými profily každé postavy. Místo plácání mě zajímá děj; fakta místo pocitů. Takže za to, co Jungstedt a jejímu Neviditelnému vyčítaly zahraniční čtenářské recenze, jsem já naopak velice rád. 

Ani trochu mi nevadí, že postavy nebyly do detailů prokreslené, že se u některých nedokázala rozvinout jejich osobnost. Na první vraždu je nejlepší doba do desáté stránky a potom má hned následovat vyšetřování a zápletka. Nechci žádnou filozofii, psychologii ani obrazy duše. 

Osm knih, ale zatím jen jedna česká

Neviditelný se mi líbil. Autorka jde bez dlouhých řečí a úvah hned k věci, neplýtvá místem zdlouhavými vysvětlujícími odbočkami. Dokonce i vztah mezi postavami, který zpočátku hrozil jen romantickou vložkou, má smysl a cíl. 

Kniha se rozjíždí čím dál rychleji a toto tempo jí vydrží až do konce. Kdo za vším stojí, jsem zjistil téměř v okamžiku, kdy to prozradila sama autorka. K přemýšlení vedou krátké „flashbacky“ – několik vyznačených odstavců, které se tu a tam objeví mezi kapitolami. Postupně zjistíte, že... ale to si nechám pro sebe.

Na většinu logických nedostatků jsem zpětně v knize našel odpověď. Už mi vrtá hlavou jen to, jak je možné, že ho na jednom místě nepoznala. A moc se mi nelíbila berlička v podobě tajného informátora, který se několikrát vynoří, dá novinářům tip a opět zmizí.

V sazbě knihy mě zaujalo mě nezvyklé vyznačování přímých řečí: žádné uvozovky, před odstavcem je jednoduše pouze pomlčka. Všiml jsem si toho přitom až za polovinou, takže to funguje.

A ještě jedna věc se mi líbila: slovníček na konci knihy, který pomáhá s výslovností švédských vlastních jmen. Škoda, že jsem o něm nevěděl a nepřečetl si ho hned na začátku.

Mari Jungstedt napsala už osm knih, ve kterých je hlavním hrdinou komisař Anders Knutas. Tato první vyšla ve švédštině už v roce 2003. Tak kde to vázne? Chci další!

––––––––––––

Neviditelný na mapě

Při čtení mi ani nepřišlo, že kniha je plná odkazů na konkrétní místa na Gotlandu nebo ve Stockholmu. Začal jsem si ale potom na mapě hledat, kde je Gotland a město Visby, kde ostrov Fårö... Znovu jsem listoval knihou a skončil s několika desítkami míst uložených ve vlastní mapě v Google Maps. Některé věci mi došly až poté, co jsem si je takhle geograficky zařadil.

Mapa nejvíc řekne těm, kteří už knihu četli. Jestli Neviditelného ještě nemáte, tak se na ni klidně podívejte, protože děj neprozradí a poznámky si potom asi při čtení nevybavíte. Snad jen pokud jste právě začali číst, s kliknutím raději počkejte. Nebo se dívejte jen na data ke kapitolám, které jste dočetli – místa jsou v seznamu řazená podle toho, jak se objevují v knize.

Je to na vás. Kdo chce, může se na mapu podívat

Některá místa byla v Neviditelném popsaná úplně přesně, u dalších jsem musel víc pátrat a třeba si spojovat indicie z různých částí knihy. Autorka si nikde nevymýšlela, teď lze klidně udělat okružní jízdu Gotlandem po stopách kalhotkového vraha.

Tři mapové postřehy:

1. Mari Jungstedt ani jednou neprozradila, kde žije hlavní hrdina, kriminalista Anders Knutas. U každé jiné důležité osoby přitom vždy popisovala, kde se právě pohybuje.

2.  Jednou byla zmíněna přesná adresa včetně čísla. Kdo asi bydlí v tomto domku na Gullvivegränd 38 v Hässelby? Viz obrázek ve Street view (je to nejspíš ten červený vzadu za garáží).

3. Zaujalo mě, že novinář Johan Berg žije ve Stockholmu jen pár ulic od rodin dvou dalších hlavních postav. Autorka to nijak nevysvětlila a v příběhu to nemá žádnou souvislost. Proč ho v celém velkém Stockholmu ubytovala právě tady?

11 Mar 2012

Jo Nesbø, Spasitel a já (recenze)

Aby recenze knih mohly vyjít ve stejné době jako samotný produkt, dostávají je recenzenti v předstihu. Proč ale tuto zvyklost omezovat jen na velká média? Když vám knihu doporučí známý – ať už skutečný, nebo internetový – může to mít větší vliv než článek v novinách.

Na sociálních sítích je proto v posledních týdnech trochu „přespasitelováno“. Kniha Zlín 14. března vydává knihu Spasitel norského autora Joa Nesbøa (ano, budu ho skloňovat) a recenzentní výtisk v předstihu zdarma poskytla vybraným internetovým aktivistům. Ti nyní publikují své recenze.

Já také. Četl jsem díky tomu, že vy si teď čtete tohle.

O čem byla Nemesis?

Vzhledem k recenzím, které už vyšly, možná víte, o čem kniha je. Kdyby ne, Google to snadno prozradí. Já budu psát raději o tom, jak na mě nový Nesbø zapůsobil.

Před Spasitelem jsem měl za sebou už dvě jeho detektivky, ve kterých se všechno točí kolem policajta Harryho Holea. U nás nevychází postupně. Spasitel je už šestý díl, který měl v originální norštině premiéru v roce 2005.

Začal jsem s Nemesis, a už bych ani nedal dohromady, o čem vlastně byla. Měl jsem co dělat, abych ji dočetl, moc mě nebavila a termín „severská detektivka“ si to u mě pokazil.

Přesto jsem koupil i další Pentagram. Někdo o něm totiž napsal na Twitter, tak jsem se podíval do internetového obchodu a ebook byl hned v košíku. (Vsuvka: Nakladatelé, vidíte výhodu impulsivního nákupu elektronických knih? Myslíte, že by mi zájem vydržel do doby, než se dostanu do knihkupectví?)

Začátek Pentagramu jsem přetrpěl, ale potom se to rozjelo. Dokonce mi přestalo vadit, že Hole je notorický alkoholik a Nesbø na této značce staví víc, než by musel. Třeba jedna ze zápletek Nemesis – už jsem si vzpomněl – spočítá v tom, že se Hole opil na místě, kde se stala vražda, a nic si nepamatuje.

S Pentagramem si to u mě Nesbø trochu vyžehlil...

O Spasiteli

...a se Spasitelem potom úplně spravil. Harry Hole totiž až na jeden úlet nepije, a člověk nemusí číst zbytečné stránky, co se mu v kocovině a depresi honí hlavou. Příběh je dobře postavený. Spojuje norskou Armádu spásy s jejími zvláštními pravidly, kvůli kterým možná začnete na internetu hledat podrobnosti o tomto spolku, třeba s válkou v Chorvatsku.

Bez některých odboček, kterými si Nesbø jen připravuje půdu pro další části, bych se obešel. Třeba úvodní kontejnerová scéna slouží jen k tomu, aby Harry později něco odhalil. Vlastně ani chorvatské části s hlavním dějem nijak nesouvisí.

Asi v polovině se mi najednou zdálo, že je všechno jednoznačné – že vím, kdo je padouch a jak to celé dopadne. Nesbø měl dvě možnosti: buď to opravdu takhle dovede až do konce a v hodnocení si nezaslouží vlídné slovo, nebo se ještě něco stane. Stalo se. Zápletka sice nevyvrcholila až na poslední straně, jasno začalo být už dřív, motalo se to ale pěkně.

Jednotlivé knihy ze série Harryho Holea mohou stát úplně samostatně, není nutné číst je v přesném pořadí. Autor se sice ve Spasiteli místy odkazuje na starší knihy a dějová odbočka s Harryho bývalým nadřízeným s nimi přímo souvisí, čtenáře to ale nezmate.

Potřebuji názvy stanic

Nesbø Spasitele dělí do několika kapitol a k tomu do mnoha částí odlišených jen prázdným řádek. S tím jsem měl technicko-literární problém. Na začátku každé části totiž autor jasně neřekne, kam se zrovna přesunul a o kom právě píše. Když mi pak trvá stránku, než pochopím, o čem tento díl zrovna je, cítím se ztracen.

Sazba elektronické knihy je kvalitní. Na Kindlu je zarovnána do bloku a pro oddělení odstavců používá odstavcové zarážky. Při čtení mě nic netrklo do oka tak, aby mi to vadilo, a to platí i pro překlad a jazykovou úroveň. Sice jsem neodolal a ebook si převedl do svého oblíbenějšího formátování (zarovnání doleva, mezery mezi odstavci), nakonec jsem ale knihu kvůli hodnocení dočetl v původní verzi.

Když začít, tak asi se Spasitelem

Severská Nesbøova detektivka je dostatečně depresivní i bez Harryho alkoholických můr. Spasitelem si to u mě tento Oslan vyžehlil a do seznamu příštího čtení si přidávám jeho starší Lovce hlav.

Jestli jste ještě žádného Nesbøa nečetli, Spasitel může být dobrý začátek. Předchozí dva česky vydané tituly mě tolik nezaujaly, ještě se k nim ale možná jednou vrátím.

17 Jan 2012

Dokázal bych dnes přejít na smartphone s jiným operačním systémem?

Přemýšlel jsem o tom už dříve, teď se stejné myšlenky vracejí kvůli zahájení prodeje Nokií Lumia s Windows Phone. Jak složitý by pro mě dnes byl přechod z jedné chytré mobilní platformy na druhou? Chtělo by se mi do toho vůbec?

Ani moc nezáleží na tom, že zrovna používám iPhone. Vůbec nejde o samotné operační systémy nebo hardware, protože mobily ve stejné cenové třídě mají obvykle zcela srovnatelné parametry bez ohledu na platformu. Všechny umí volat, posílat zprávy, pracovat s e-maily, se všemi se dá dostat na internet.

Jde o aplikace a otázka se tak přibližuje problémům s přechodem dejme tomu z Windows na Mac. Za několik let s iPhonem jsem si zvykl na několik doinstalovatelných aplikací, které pomalu každý den používám a bez kterých se mi nechce obejít. Všechny totiž nemají na jiných platformách stejně funkční protějšek.

Konkrétně: Potřebuji se z mobilu dostat na Dropbox, nabídne mi druhá platforma stejný komfort jako oficiální aplikace Dropboxu pro iOS? Co Google Plus, kterým jsem rád nahradil Facebook? Co bych dělal bez Instagramu? Existuje čtečka RSS srovnatelná s Reederem, která se dokáže synchronizovat s Google Readerem? Co aplikace Kik pro posílání zpráv, díky které si už ani nepamatuji, kdy jsem si se ženou poslal SMS? Co prográmky pro úpravu fotek, třeba oblíbený Hipstamatic? Už rok používám fotodeníček Everyday, nechci o něj přijít. Zvykl jsem si na Momento, 1Password, Read it Later. A zapomněl jsem na to nejdůležitější, kvůli čemu jsem si nakonec vlastně koupil iPhone: poznámko-úkolovník TaskPaper.

Čtenářů MobilManie jsme se dnes zeptali, jaký je jejich názor na toto téma. S přechodem by nemělo problém 56 % hlasujících. Mám ale trochu pocit, že otázka nebyla dobře pochopena (nebo zadána). Diskuze se nakonec skoro vůbec netýkala aplikací, ale jen samotných operačních systémů, o které vůbec nešlo.

Já bych měl už opravdu problém, přechod by pro mě byl obtížný a vzhledem ke zmíněným aplikacím mě už přecházení jinam ani vůbec neláká. Apple si mě přitom nepřipoutal svým operačním systémem nebo hardwarem, ale právě aplikacemi.
21 Dec 2011

Co Rudé právo psalo, když zemřeli

Ne, neznevažuji státní smutek. Navíc to má mnohem blíž ke Kimovi a severokorejské hysterii než k Václavu Havlovi. Napadlo mě podívat se do archivů, jak se před lety v socialistickém tisku psalo o úmrtí důležitých osob.

Ludvík Svoboda: 21. září 1979
Antonín Novotný: 29. ledna 1975, pouze malinký osmiřádkový odstavec
Antonín Zápotocký: 14. listopadu 1957
Klement Gottwald: 15. března 1953

Leonid Iljič Brežněv: 12. listopadu 1982, mimochodem až dva dny po úmrtí
Nikita Sergejevič Chruščov: 13. září 1971, miniboxík

John Fitzgerald Kennedy: 23. listopadu 1963
Charles de Gaulle: 11. listopadu 1970
13 Dec 2011

Twitter tip: automatické posílání oblíbených tweetů e-mailem

Tipů k Twitteru píšu poslední dobou nějak moc. Ale studna už asi brzy vyschne a zrovna tento by se někomu mohl hodit. Popíšu postup, jak docílit toho, aby se vám obsah tweetu, který označíte jako Favorite, automaticky poslal e-mailem.

Do oblíbených si dávám tweety, ke kterým se chci někdy v budoucnu vrátit. Od doby, kdy Twitter stránku Favorites skryl do pozadí, se ale do své sbírky zapomínám dívat. Teď se mi proto všechny oblíbené tweety posílají e-mailem a řadí do složky, která je hned na očích.

Tip: Pro přístup do seznamu oblíbených slouží na Twitteru zkratka G F (Go, Favorites).

Screen_shot_2011-12-13_at_19

K automatickému posílání využívám službu Ifttt.com. Zaregistrujte se, přihlaste a v nabídce Channels nastavte kanály Twitter a Email. Další možnosti raději zatím nezkoumejte, nebo se už dneska nedostanete dál. E-mail je myslím nutné prošťouchnout potvrzovacím kódem, který Ifttt pošle.

Potom je třeba nastavit pravidlo, aby Ifttt.com každý tweet označený jako Favorite přeposlal na e-mail. Takže: Tasks, Create Task. Klepněte na This, vyberte Twitter a možnost New favorite tweet (tam je možností, které mohou vyvolat akci, že?). Create trigger. Pokračujte s That a řekněte, co se má udělat. Tedy Email, Send me an email a nastavte jeho podobu. Třeba tak, jak to mám tady na obrázku. 

Screen_shot_2011-12-13_at_19

Akci nějak pojmenujte, uložte a vyzkoušejte, jestli funguje. Do pár minut by tweet zařazený mezi oblíbené měl dorazit e-mailem. U mně to vypadá takhle:

Screen_shot_2011-12-13_at_19

Podívejte se taky do sekce Recipes, kde jsou uložené už hotové akce ostatních uživatelů, kteří je uvolnili. Dá se tam vyhledávat a filtrovat, takže z nabídky vyberte třeba akce týkající se Twitteru. Jsou tam zajímavé věci.

U většiny akcí ale musíte Ifttt.com pustit do služeb, které používáte. U Twitteru, Facebooku, Instagramu a podobných neškodných služeb mi to nevadí, k takovému Dropboxu ale externí službu osobně nepustím.
12 Dec 2011

Stylujeme nový Twitter: přesunutí bloků a výraznější podbarvení vybraného tweetu

Několik dnů jsem se snažil zvyknout si na pravolevé uspořádání Twitteru. Ale nejde to, pořád mi připadá divné, že hlavní obsah vidím vpravo, zatímco doplňkové boxy jsou v levém sloupci. Úprava je přitom jednoduchá, stačí do alternativního CSS v doplňku Stylebot přidat tento kód:

div.dashboard {
    float: right;
}
div.content-main {
    float: left;
}

Screen_shot_2011-12-12_at_20

Protože na Twitteru používám klávesové zkratky, zejména J/K pro pohyb mezi tweety, vadilo mi, že vyznačení aktuálního tweetu není moc výrazné. Jemná šedá #F5F5F mi nestačí. Pokračoval jsem proto ve stylování dál a barvu výběru trochu přitmavil:

.hovered-stream-item.stream-item {
background-color: #EBEBEB;
}

Screen_shot_2011-12-12_at_20

Nejradši bych se ještě tímto způsobem zbavil boxu Who to follow. Takhle jsem si nikdy nové lidi, které sleduji, nevybral, a pochybuji, že to někdy udělám. Navíc mi vadí, jak se načítá až dodatečně. Akorát Twitter pro tento box nemá samostatný styl, přes Stylebot se mi to ještě nepovedlo.
10 Dec 2011

Markovy patálie s pojišťovnami. Tentokrát Uniqa a havarijní pojištění auta

Znovu jsem zjistil, že obor pojišťovnictví a Marek spolu nejsou kompatibilní. Nyní se jednalo o pojišťovnu Uniqa a jejich havarijní pojištění a povinné ručení.

Zákon ukládá, že pojistnou smlouvu lze vypovědět nejpozději šest týdnů před datem, kdy se prodlužuje do dalšího období. Nevím, proč je nutný takový předstih, ale budiž. Když si ale pak pojišťovna počká a pojistnou částku pro další pojistné období pošle později, tak v případě, že se drží svých všeobecných podmínek, už nezbývá nic jiného než zaplatit.

Tak to bylo i s Uniqa. Najednou přišel papír a na něm částka o dvacet jedna procent vyšší než loni. Bez vysvětlení, jak k této sumě pojišťovna došla a proč se tak liší. Dešifroval jsem to až po mailování s pobočkou, byla za tím jiná cena povinného ručení a nižší bonus kvůli uplatněné pojistné události.

Dohromady to ale už bylo víc, než chci do pojištění auta investovat. Napsal jsem tedy do Uniqy, že bych byl rád, kdybychom smlouvu k datu obratu ukončili dohodou. Že mi bohužel novou cenu poslali pozdě a nemohu smlouvu vypovědět jinak. Jde mi jen o havarijní pojištění, povinné ručení u nich nechám. Včera přišla odpověď: NE. Bylo to o pár řádků delší, ale vyznění přesně odpovídá. 

K tomu si navíc Uniqa s odpovědí počkala až do nového období, které začalo 7. prosince. Předpokládám, že kvůli tomu, abych už nemohl ani upravit parametry smlouvy, přidat třeba vyšší spoluúčast výměnou za menší pojistnou částku. Řešili to přitom už před déle než týdnem, volala mi kvůli tomu vedoucí jedné místní pobočky.

Jasně, vše je v souladu se zákonem i se všeobecnými podmínkami pojišťovny. Posílat nový cenový předpis až v době, kdy se smlouvou nelze nic dělat, je ale podle mě sviňárna. Šel jsem si o tom popovídat na pobočku, kde jsem se dozvěděl, že dřív to prý posílat nelze, že nerozumí, co se mi nelíbí, atd.

Co se dá dělat. Finty s krátkodobým ukončením provozu auta, převodem na jinou osobu ani s neplacením pojistného dělat nebudu. Zaplatil jsem na další rok a je to poučení pro příště: každou pojistnou smlouvu v termínu vypovědět a potom jednat o nové. Klidně u stejné pojišťovny, kde se dá využít výhodné postavení odcházejícího klienta.

Měli jste totiž vidět změnu jednání, když jsem včera na pobočce po marné diskuzi nakonec požádal o ukončení smlouvy havarijního pojištění i povinného ručení k 7. prosinci 2012:

  • Paní z Uniqa: Ale to je ještě za dlouho, nepočkáme?
  • Já: Nepočkáme, já sem podruhé kvůli tomu nepůjdu.
  • Uniqa: Nechcete přijít zítra, až tady bude kolegyně, vedoucí pobočky? Třeba najdete nějaké řešení.
  • Já: Nechci, řešení jste odmítli, tady vidíte dopis z centrály. Já už o vaše pojištění nemám zájem.
  • Uniqa: A nezrušíme tedy pouze havarijní pojištění?
  • Já: Nechci ani vaše povinné ručení. Z vaší strany vstřícnost nevidím, nečekejte ji ani ode mě.
Uniqa využila možností, které jí dává zákon a její všeobecné podmínky. Z tohoto pohledu proti jejímu přístupu nelze říct ani slovo. Akorát ztratila spokojeného klienta, ze kterého by sice teď neměla havarijní pojištění, ale zůstalo by povinné ručení a možnost další spolupráce v budoucnu. 

Viz Česká pojišťovna. Nemám ji rád, je to nepružný megamoloch, ale když v podobném případě viděla, že se asi nedomluvíme, sama navrhla ukončení smlouvy dohodou. Příště bude jedna z prvních, které zařadím do srovnávání. Uniqa tam už nebude.

Marek Lutonský's Space

Kdo jsem? Marek Lutonský, příjemce a výdejce informací, grafoman, čtenář, klavírista, cestovatel, navigátor, geocacher, jedlík.